Máme tu další průzkum, který zpochybňuje sny osvícenců. Nejen to – zpochybňuje také dosud bezvýhradně akceptovaný názor, že lidé, jimž záleží na tradici a na víře, jsou vůči ostatním více zaujatí, zatímco stoupenci pokroku jsou tolerantnější. Je to kupodivu spíše naopak…
Centrum pro výzkum předsudků Varšavské univerzity publikovalo koncem ledna (roku 2019 – pozn. red.) výsledky průzkumu, podle nějž voliči Práva a spravedlnosti (PiS) budí ve stoupencích polských opozičních stran více negativních emocí než naopak, jsou také častěji předmětem pohrdání, druhá strana vůči nim pociťuje menší důvěru. Přičemž tato nevraživost zdaleka není pouhou odpovědí na agresivní vládní politiku. Analýza totiž potvrdila model z průzkumu provedeného o pět let dříve – ať tudíž PiS vládne či nevládne, jsou pro jeho protivníky příznačné horší postoje vůči osobám s odlišnými názory. Podobné výsledky ostatně přinesl průzkum po smolenské katastrofě roku 2010 – tehdy vyšlo najevo, že protivníci teorie o atentátu cítí vůči stoupencům této teorie větší odpor nežli naopak.
Otevřenost ano, jenomže vůči čemu
Výsledky posledního průzkumu by tudíž neměly být příliš překvapivé. Tím spíše, že polský politický konflikt není nijak výjimečný. Sociální vědy se v posledních letech začaly vážně zabývat otázkou společenských předsudků, přistoupily k nim tedy konečně – nomen omen – bez předsudků. Výsledky těchto bádání jsou však – podobně jako nyní v Polsku – všude přijímány s odstupem, zvláště v kruzích, které jinak přistupují k vědě s větším nadšením. Podobný ohlas měl souhrn takovýchto průzkumů, který pod názvem „Proč liberálové nejsou tak tolerantní, jak se domnívají“ publikoval v americkém liberálním listu „Politico“ Matthew Hutson.
Donedávna předkládaly sociální vědy jednoduché konstatování: předsudky se rodí z nedostatečných vědomostí (a nedostatečné inteligence). Tudíž jsou spojeny také se špatným společenským postavením. Dnes je stále patrnější, že jde o konstruování fiktivního světa, v němž my, osvícení intelektuálové, jsme otevřeni vůči ostatním, a v němž problém působí nevzdělané spodní vrstvy, jež je třeba osvítit, jinak je zachvátí nenávist a povraždí se.
Zjišťujeme, že vědění není protilátkou na předsudky, byť vzdělanější a inteligentnější lidé skutečně většinou sami sebe prezentují coby osoby tolerantnější. Vidíme, že další průzkum zpochybnil osvícenské sny, v nichž přirozené procesy vývoje společnosti, neomezované zpátečnickou tradicí, budou přinášet stále větší otevřenost vůči lidem cizím a jinak smýšlejícím.
Tolerance jen vůči „svým“
V březnu 2018 publikovali sociální psychologové z Kentucké univerzity výsledky průzkumů volebních preferencí. Zjišťovali, kdo je ochotnější podpořit prezidentského kandidáta pocházejícího ze sociálních skupin, vůči nimž jsou Američané nejvíce předpojatí, např. z řad gejů, muslimů či katolíků.
Respondenti byli rozděleni na dvě vzdělanostní skupiny. Výsledky nebyly nijak překvapivé – mezi vzdělanějšími se projevila větší ochota podpořit kandidáta z hůře vnímané sociální skupiny. Avšak na otázku, jež k týmž předsudkům směřovala méně přímým, anonymnějším způsobem, už tíž lidé odpovídali zcela jinak – úroveň předpojatosti byla tentokrát v obou skupinách stejná. Průzkum byl publikován pod názvem „Iluze politické tolerance“. Můžeme jej shrnout následovně: vzdělanější lidé lépe chápou, že se nesluší přiznávat vlastní předsudky, nejsou však nutně tolerantnější.
Čím je tedy tzv. tolerance, otevřenost vůči světu, to, čemu Američané říkají „open-mindedness“? Stále více nasvědčuje tomu, že jde zkrátka o vlastnost, jež podporuje kohezi společenství – je tedy orientována na společenství samé, a ne mimo ně, vůči ostatním, jak by se slušelo dle definice „otevřenosti“. Zní to absurdně? Ukazuje se, že lidé, považující se za tolerantní, jsou nejtolerantnější vůči sobě podobným, zatímco vůči „ostatním“ mají stejné předsudky jako lidé považovaní za netolerantní.
Plyne to třeba ze známého průzkumu Marka Brandta z Tilburské univerzity. Ten jednak potvrdil výsledky, k nimž dospěli na St. Louis University a v College of New Jersey: podle nich jsou liberálové vůči konzervativcům zaujati stejně jako konzervativci vůči liberálům. Krom toho prokázal, že příčinou odporu vůči konzervativcům je nesdílení liberálních názorů.
Odstraním tě z Facebooku!
K témuž závěru došel také průzkum Varšavské univerzity. Stoupenci opozice zastávají ve srovnání s voliči PiS méně negativní postoje vůči skupinám, jež jsou v polské společnosti tradičně nejméně oblíbené, tedy vůči Židům, muslimům, uprchlíkům, homosexuálům a transvestitům. Přitom však sami chovají vůči voličům PiS větší zášť, než jakou tito voliči pociťují vůči zmíněným skupinám.
Podobné závěry plynou z projektu Filipa Uzarevice, který zkoumal sociální postoje belgických katolíků a ateistů. Zjistil, že katolíci jsou zaujati například vůči muslimům nebo obecně vzato vůči imigrantům, avšak ateisté a agnostici jsou ještě více zaujati vůči katolíkům a pravicovým aktivistům. Přičemž – což je podstatné – nevěřící byli vůči jiným názorům otevření méně než katolíci.
Otevřenost liberálů zpochybnil také polský průzkum: voliči PiS přicházejí do styku se stoupenci opozice častěji nežli je tomu v opačném případě, tento kontakt navíc častěji vyvolává pozitivní změnu postoje vůči protějšku. Americký nezávislý Public Religion Research Institute zase zjišťoval, jak se otevřenost vůči názorům ostatních projevuje v sociálních sítích. Vyšlo najevo, že právě liberálové odstraňují někoho ze seznamu známých na Facebooku, pokud dotyčný publikuje politicky laděné posty, s nimiž dotázaní nesouhlasí. Jak takový jev můžeme vysvětlit?
Morální matrix
Nechuť vůči konzervativcům je často spojena s pocitem morální převahy liberálněji smýšlejících lidí. Ti vnímají konzervativce jako osoby zaostalé, hloupější, zaslepené – tak situaci popisuje americký sociální psycholog Jonathan Haidt, který sám sebe charakterizuje jako „mainstreamového liberála“. Haidt je autorem pojmu „morální matrix“: žijí v něm například Američané, kteří si nadměrně váží otevřenosti – rovněž vůči změnám – a nedokážou pochopit, proč polovina jejich národa volí republikány. Avšak v podobném matrixu uvízli také tradicionalisté, kteří nevnímají chyby příliš strnulých společenských žebříčků.
Roku 2012 vydal Haidt známou knihu „Morálka lidské mysli. Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství”. Srovnal v ní vlastní výzkumy se závěry antropologů, sociologů, historiků a také ostatních psychologů a vytvořil tak „mapu království morálky”. Přičemž k údivu mnohých dospěl k závěru, že konzervativci se po této mapě pohybují mnohem obratněji než liberálové. Na základě toho vysvětlil, proč jsou konzervativci vůči liberálům otevřenější než naopak – zkrátka je lépe chápou.
Haidt vymezil pět základů lidské morálky, jež lze nalézt ve všech kulturách světa: jde o starost o druhé, spravedlnost, loajalitu, autoritu a posvátnost. Jeho průzkum ukázal, že soudobé západní společnosti se rozdělily na dvě skupiny – zatímco první z nich přijímá za své všechny jmenované moduly, ta druhá považuje za základ morálky pouze etiku účasti (bolest-absence bolesti) a spravedlnosti (čestné-nečestné). Zbylé tři moduly nejenže zpochybňuje, ale ani je dost dobře nechápe.
Průzkumy však podle Haidta prokazují, že společenství udržují pohromadě tresty: jsou nezbytné, aby se velké skupiny lidí motivovaly ke spolupráci. Člověk využíval v celých svých dějinách všechny evolucí dané nástroje morálky a vytvářel společenství založená na hierarchii, loajalitě a ovládání pudů. Takováto morálka dávala životu našich společností řád a orientovala společné úsilí k ušlechtilým cílům.
Přirozená morálka jako xenofobie?
Problém je v tom, že lidé s liberálními názory vnímají přirozené základy morálky typu autorita, loajalita a čistota stále častěji coby xenofobii, autoritarismus a puritánství – což je právě onen „morální matrix”. Jde o nereálný svět, který lze označit za utopickou víru v lásku bez řádu. Její stoupenci jsou samozřejmě často vedeni šlechetnými motivy a mají své důvody, proč zpochybňovat tradiční autority, protože ty mohou být velmi restriktivní, obzvlášť vůči sociálně slabým, vůči ženám a menšinám. Proto chtějí změny a spravedlnost, byť za cenu chaosu.
Nechápou však zcela potřebu zachování už osvědčených institucí a tradic, to, že právě ony udržují často křehkou rovnováhu společenského uspořádání. Nepřesvědčují je slova, jež záhy po chaosu francouzské revoluce napsal Edmund Burke: „Omezení vnucená lidem náleží mezi jejich práva stejně jako jejich svobody.“ Revoluce, boření stávajícího světa je v jejich vnímání vždy něčím správným – může mít pouze dobré následky.
Tento postřeh ostatně podporují četné výzkumy sociálních psychologů, podle nichž chápou konzervativci politiku spíše jako spolupráci a tvoření, zatímco lidé liberálně a levicově orientovaní spíše jako boj a destrukci. To by vysvětlovalo mnohé aspekty vztahu k politickým oponentům. Jak však poznamenává Jonathan Haidt, „liberálové a konzervativci vytvářejí rovnováhu mezi změnami a setrváním – pokud si to uvědomíme, cesta z morálního matrixu ven bude volná”.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!