Současný svět je plný křesťanských ctností, které zešílely, protože byly od sebe odloučeny a teď těkají osamoceně. Někteří humanitáři vyhlašují, že jen soucit má smysl, ale jejich soucit je falešný. (G. K. Chesterton, Ortodoxie)
Křesťanství je dnes mrtvé, jen málo vzdělanců navštěvuje pravidelně bohoslužby nebo věři v doslovné znění evangelia a očekává, že nevěřící stráví celou věčnost v pekle. Zdá se, že ani duchovní nemají v té věci zcela jasno. Zeptejte se anglikánského vikáře na jeho víru a dostanete odpověď, v porovnání s níž vám budou předpovědi průměrného ekonoma připadat naprosto precizní.
Hlavně odpouštět!
Přesto víra, která téměř 2 000 let tvarovala a vyživovala civilizaci, se nedá stáhnout z kultury jako kůže hada. Mimochodem ten svléknutý had je stále tentýž, ba někdy dokonce vypadá čerstvěji. A i kdyby bylo dobře, že Západ opustil křesťanství (čímž si nejsem zdaleka jist), tak jako se zbavil odpovědnosti za křesťany Blízkého východu, bylo by překvapivé, že by po takové době zmizelo beze stopy z našeho vědomí.
Navzdory rozšířenému popírání a nevraživosti vůči křesťanství, světskou etiku prošpikovaly teologické zásady, s nimiž si moc nevíme rady. Jestliže nás Ježíš vybízí, „abychom odevzdávali, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu,” my mu dnes vracíme kompliment a odmítáme uznat boží záležitosti, příslib posmrtného života si přenášíme do existence na zemi.
V morální psychologii Západu a to i mezi vyslovenými ateisty se to přímo hemží křesťanskými zásadami. I my máme odpouštět hříchy, milovat nepřítele, nastavit druhou tvář, uznat morální nadřazenost chudých, činit pokání a prosit o vykoupení, přestože ospravedlnění takového chování (pokud by mohlo existovat) je od křesťanství zcela odlišné.
Odedávna se překrývá svaté a profánní. Jihoamerická teologie osvobození se od marxismu téměř neliší a kázání anglikánského biskupa nemá daleko od radikální sociologie sedmdesátých let. Policisté i politici dnes mluví jako duchovní nižšího kléru před sto lety. Kdykoli se v Británii mluvčí policie vyjádří k nějaké hrůzné vraždě, slyšíme prohlášení „naše myšlenky a modlitby se dnes obracejí především k rodině oběti”, jako by úkolem policie byla empatie s pozůstalými nebo utěšování psychiatra. Každý okamžitě cítí, jak je to falešné – policie přece nemá v popisu práce modlitby a soucit s příbuznými. Jediné, co pro ně může udělat, je zajistit viníka a předat ho soudu. Jediným lékem pro oběti zločinu je zatykač a přiměřený trest, který posílí jejich víru ve spravedlnost. Nežádáme, aby se na nás policie obracela jako na pacienta s psychickou poruchou a nabízela psychoterapii.
Trest jako porušení lidských práv
V roce 2013 se k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) odvolali tři vrazi odsouzení v Británii na doživotí bez možnosti propuštění. Takový trest považovali za porušení svých lidských práv.
Nešlo o běžné zločince. Jeden z nich po propuštění z vězení zavraždil po druhé – tentokrát svou manželku. Druhý umlátil svou pětičlennou rodinu a obviňoval z masakru svou první oběť. Třetí měl pro své sexuální potěšení na svědomí život čtyř mladíků. Všichni se ale cítili nesnižitelným trestem poškozeni ve své lidské důstojnosti. Soudní dvůr jim v podstatě dal za pravdu. Nikoli do té míry, aby určil, že mají být někdy v budoucnu propuštěni, nýbrž tím, že jim přiznal právo na účinnou lítost, pokání, nápravu a rehabilitaci (čili sekulární verzi vykoupení).
Přesně tohle vyjádřil Chesterton, když zmínil křesťanské ctnosti, jež zešílely, protože se vytrhly z teologické a metafyzické víry, která jim dává smysl. Lítost, pokání a vykoupení nemají v trestní penologii stejný význam jako v teologii.
Mělo by být samozřejmé, že veřejné prohlášení lítosti nad spáchaným zločinem ztrácí smysl, má-li být podmínkou předčasného propuštění. Podobá se maoistickým veřejným spektáklům sebekritiky a nemá nic společného s křesťanským pokáním. Aby získalo reálnou existenci, musí se odpoutat od odměny – leda, že by nastoupila v příštím světě, což je poněkud nejisté a není v moci lidské bytosti.
Jednou se mě návštěvník věznice zeptal, proč tolik vrahů v osmém roce ve výkonu trestu vyjadřuje lítost nad svým činem. Aby ne, když se blíží možnost propuštění, která bez ní není možná. Jak známo, poptávka vytváří nabídku a platí to i zde. Samozřejmě, poznal jsem zločince, kteří svého činu litovali okamžitě a bez nároku na odměnu, ale mnoho jich nebylo.
Nemusím snad říkat, že i já uznávám morální kvalitu pokání a lítosti, nejsou to ale důvody ke snížení trestu. Pokud je právo vyžaduje, podvrací zákony, zástupně totiž umožňuje recidivu. Vztah mezi lítostí a opakováním trestného činu je totiž nejistý. I mne mrzí špatný návyk a slibuji si, že už nikdy nepodlehnu, ale dobře vím, že se mi to nemusí podařit. Upřímnost pokání může posoudit, jen ten, kdo je sám pociťuje, negarantuje ale budoucnost. Snižování trestů za lítost na veřejnosti odměňuje dobré herce a nechtěně trestá ty špatné.
Banalizace zla
Soudy nemají spekulovat, co by mohl zločinec učinit v budoucnosti, nýbrž trestat podle závažnosti spáchaného činu. Spravedlnost nesmíme ponechat na pospas lékařům, sociálním pracovníkům a psychiatrům. Zabývat se upřímností pokání pod vlivem křesťanské koncepce zavádí do vlády zákona libovůli. Nepochybně onen dvojnásobný vrah, vyjádřil před svým prvním propuštěním velkou lítost a sliboval nápravu. Jeho upřímnost byla naprosto přesvědčivá a naprosto bez významu. Neodevzdávejme císaři, co je boží.
Evropský soud prohlásil doživotní vězení za znemožnění rehabilitace, jinými slovy za zrušení světského vykoupení a porušení lidských práv, což předpokládá, že je trest především léčbou. To je velice nebezpečný pojem, bez ohraničení devalvuje trestní sazbu a mohl by ospravedlňovat i preventivní tresty bez spáchaného činu, tak jako očkování zabraňuje nemoci.
Co znamená rehabilitace – vykoupení – člověka, který čtyřikrát vraždil pro své sexuální choutky. Co řekne matka oběti, až se dozví, že soud považuje vraha za odpovědného vstoupit opět do společnosti? Nevyděsí se, že světské autority nemají ponětí o závažnosti zločinu? Nevědí, co jejímu synu provedl? Pod vlivem špatně pochopeného křesťanského milosrdenství dochází k banalizaci zla. Pokud by šlo o křesťanskou ctnost odpouštět, je to ještě horší. I kdyby matka odpustila vrahovi své trápení a hoře, nemůže mu odpustit za svého syna. Jeho zločin na tomto světě nikdo nesmaže, to může jen Bůh. Soud uděluje pouze milost a i s ní musí zacházet velice opatrně, aby se nestala zbabělostí a netečností k závažnosti provinění, ne-li metodou na snižování finančních nákladů.
Rozhodnutí ESLP, že nelze zbytečně prodlužovat výkon trestu, neslouží-li penologickému cíli, je zneužitím křesťanské ctnosti. Představme si, že by byl Heinrich Himmler nespáchal sebevraždu, že by se kál a jednoznačně uznal svou vinu. V jeho případě absolutně nehrozilo nebezpečí, že by své zločiny mohl opakovat, neboť se udály v neopakovatelné historické situaci. Jeho trest nesloužil k odstrašení, takže neměl žádné penologické oprávnění a Himmler by měl být podle dnešní logiky osvobozen. Jeho potrestání porušilo lidská práva. Jakápak spravedlnost, ta se nepočítá.
Křesťanské ctnosti naruby
Naše postkřesťanská společnost sice nevěří, přesto většina usiluje myšlením i skutky napodobit Krista. „Nesuď, abys nebyl souzen” a hrdě prohlašují, že nechtějí hodnotit. „Buďte laskaví jeden k druhému, mírní a trpěliví, odpouštějte si navzájem, tak jako vám odpouští Bůh pro svého Syna,” napsal svatý Pavel a oni dnes odpouštějí nejtěžší zločiny třetí straně. „Kdo má dva pláště, ať mu udělí toho, kdo nemá” a proto navrhují zvýšení daní a za vrchol dobročinnosti považují finanční dotace chudým zemím. „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí” pravil Kristus a oni milují, žehnají a dobře činí islamistům.
Křesťanství ještě nezemřelo, stále má značný vliv. Chesterton má pravdu, to křesťanské ctnosti zešílely a bloudí světem jako ztracené ovce.
Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels, narozen 11. 10. 1949) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž kniha Ztraceni v ghettu vyšla v českém překladu v nakladatelství Leda. Dalrymple kriticky upozorňuje na to, že intelektuální výstřelky elit (například sexuální revoluce, myšlenka, že za zločin jednotlivce může společnost nebo všudypřítomný relativismus) mají fatální dopad na chování nejnižších vrstev.
Z originálu Virtue gone mad, vyšlého v New English Review přeložil Alexandr Tomský.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme