Máme před sebou jednoduchou volbu: můžeme evropský Green Deal (Zelený úděl) šmahem odmítnout. Říct, že se celá Evropa zbláznila a žene se do hrobu. Možná někomu dá takový postoj na chvíli pocit zadostiučinění. Ale je to cesta do izolace a nedůležitosti. S tím, že nakonec stejně všechna příslušná rozhodnutí akceptujeme – jen bez podílu na jejich definování. Anebo můžeme říct, že jsme připraveni jít stejnou cestou jako naši evropští partneři. A že máme – stejně jako oni – zájem na společném úspěchu Zeleného údělu. Právě proto nám záleží na tom, jak se EU vyrovná s trojicí bezpečnostních a geopolitických výzev stojících před námi: technologie, suroviny a ztráta příjmů současných exportérů.
- Technologie
Přechod na energetiku bez fosilních paliv je jedním z největších technologických skoků v dějinách lidstva. Změní naši společnost i nás samotné, naše chování, očekávání, zvyky. Stojí za připomenutí, jak moc redefinovaly lidskou pospolitost předchozí dvě energetické transformace. Nazvěme je uhelná a ropná. Ta první, uhelná, začala v Anglii v 18. století s vynálezem parního stroje; přinesla průmyslovou revoluci, masovou výrobu, obrovský nárůst bohatství a moci Západu, vznik silné střední vrstvy. Jejím symbolem se stal vlak: můžete se rychle a pohodlně dostat leckam, pokud se přizpůsobíte jízdnímu řádu železniční společnosti. Éra uhlí byla érou kolektivu.
Druhá energetická proměna, ropná, začala sice v Evropě na konci 19. století, ovšem dominující roli v ní sehrály Spojené státy. S ní přišla ještě vyšší výkonnost ekonomiky, ale především do té doby nevídaná míra svobody jednotlivce. Symbolem budiž auto: můžete jet, kam chcete, kdy chcete, nemusíte se na nikoho vázat. Éra ropy byla z tohoto pohledu naprosto ojedinělou epochou v dějinách lidstva.
Proto je důležité, abychom právě nyní, kdy začínáme s třetí transformací (říkejme jí pracovně bezuhlíková), jasně určili, co chceme, a čeho se naopak odmítáme vzdát. Je nejvyšší čas: změny už jsou tady.
Soukromí a bezpečí
V září 2017 mířil k pobřeží USA hurikán Irma a guvernér státu Florida nařídil rozsáhlou evakuaci; miliony lidí se daly na útěk před nebezpečím. Miliardář Elon Musk tehdy učinil gesto: zvýšil dojezd automobilů značky Tesla. Výhradně ve státě Florida a jen na týden.1 Málokdo si toho všiml – veřejnost více zajímaly záběry odnesených střech. To, že boháč z Los Angeles může na dálku ovlivnit, zda auto z Miami dojede do bezpečí či nikoli, bylo pro masová média příliš složité.
My bychom ale neměli tento příběh přehlédnout. Tesla do levnějších modelů (X 60 a S 60) dala stejné baterie jako do dražších aut, softwarem však omezila jejich výkon na 80 %. Během nouzového stavu software firmy Tesla přesně věděl, která auta jsou na Floridě, kde se nacházejí, kam míří. A Velký bratr jim dovolil dojet o 30 až 40 mil dál.
Pro Evropu se zde skrývá závažné varování: zavádíme řadu technologií, jejichž tvůrci (a zdrojové kódy) se nacházejí za hranicemi EU. Zatím se souboj o naše soukromí a bezpečí odehrává především v oblasti telekomunikací a přenosu dat. S rostoucí digitalizací se nám však ani v energetice nevyhne podobný spor jako dnes okolo 5G. Nebude pouze s Čínou, ale i se Spojenými státy.
Zaostávající EU
Evropská unie se ráda vidí jako nejvyspělejší část světa a vzor pro ostatní: vedeme planetu k lepším zítřkům. Naše klimatická politika stojí na přesvědčení, že byť dnes EU vypouští méně než desetinu globální produkce CO2, ostatní emitenti (Čína, USA, Rusko, Indie…) nás budou následovat. Odvážná teze, zatím nepotvrzená realitou. USA vystoupily z Pařížské dohody, Čína si vytkla jasný cíl růstu životní úrovně (bez ohledu na CO2), podobně uvažuje většina zemí světa: nejprve se staňme bohatými, pak budeme řešit ostatní. Těžko jim to vyčítat – Evropa prošla stejnou cestou, jen o něco dříve.
Riziko, že EU drasticky omezí svou konkurenceschopnost, aniž by tak učinili ostatní, je základní slabinou Zeleného údělu. Evropané s chutí říkají ostatním, jak mají žít; z výšin bohatého sociálního státu se příjemně káže. Nejsem si však jist, že jsme všichni ochotni se pro dobro planety vzdát své životní úrovně. Rozpor mezi elitou, která přijala climate change jako životní výzvu, a řadovými občany, kteří mají přízemnější starosti, existuje – stačí připomenout francouzské gilets jaunes. Protest žlutých vest směřoval proti zdražení benzínu o pár procent; těžko odhadnout, jak zareaguje společnost zchudlá třeba o třetinu.
O tomto aspektu se už alespoň mluví. O zaostávání EU ve vědě a výzkumu (a stále více i ve výrobě) bohužel ne. Přitom dnešní Zelený úděl stojí na technologiích, které vyvine Amerika a vyrobí Čína. Tohle musíme změnit. Víra v přátelskou, propojenou planetu, kde státy nemají důvod se bát jeden druhého, nepřežije Covid-19. Reakce na nákazu byla drsná napříč světem. Zjištění, že už nejsme schopni vyrábět dostatečně rychle něco tak jednoduchého, jako jsou roušky, překvapilo mnohé vlády. Čekání na dodávky z Číny bylo potupné.
A teď si představte, že je rok 2040: razantně jsme přestavěli evropskou energetiku, která nyní stojí na softwaru (made in U.S.A.), umělé inteligenci (made in U.S.A. nebo made in China) a na přenosu dat (made in China). Česká vláda nepozná, že jste si doma zapnuli varnou konvici, ale soudruzi vzdálení 7 450 kilometrů ano. O tom, zda vaše elektrické auto vůbec pojede, jak daleko a jakou rychlostí, nerozhodnete vy, ale inženýr v Silicon Valley nebo v Šanghaji (podle toho, jakou značku si koupíte). Svoboda volby? Volte tak, jak si přeje dodavatel technologií, a nebudete mít problém.
Hodně dnes v EU hovoříme o nutnosti získat strategickou nezávislost; debata se vede ponejvíce o chybějících vojenských kapacitách. Jsou důležité, avšak stále větší roli v uchování suverenity hraje věda a výzkum. Projděte si žebříčky největších světových univerzit: v první desítce jsou pouze americké a britské školy. Evropská unie má první školu (mnichovskou LMU) na 32. místě.
Není toho málo, co musíme udělat: více podporovat evropské školy, evropské výrobce, evropské know-how. Upravit naše vlastní pravidla tam, kde nám svazují ruce. Amerika a Čína nemají problém vybudovat a podporovat své šampióny; my ano.
Řízení spotřeby
Páteří bezuhlíkové energetiky jsou obnovitelné zdroje (OZE), především fotovoltaika a větrné elektrárny. Mají řadu výhod a jeden zásadní problém: nepředvídatelnost. Dokud nebude k dispozici skladování energie, nemůžou se OZE stát páteří současného energetického systému – je mnoho provozů, od skláren po nemocnice, které potřebují elektřinu stále, ať svítí a fouká nebo ne.
Existuje však řešení. Posledních sto let balancujeme energetickou soustavu tím, že řídíme výrobu – zapínáme a vypínáme elektrárny (především vodní, plynové a uhelné) podle toho, jak roste či klesá denní spotřeba. Lze však také problém otočit: pokud jsou zdroje neřiditelné, zkusme řídit spotřebu.
Může to mít mnoho podob. Na jednom pólu jsou modely čistě tržní: vaše lednička nepotřebuje elektřinu čtyřiadvacet hodin denně, reálně jí stačí přísun proudu několik desítek minut v průběhu dne. Podobných spotřebičů mají lidé doma víc – třeba laptop, který může střídavě běžet na baterku a proud ze sítě. Pokud se ve velkém ujmou elektrická auta, budou v průměrné domácnosti kilowatthodiny spotřeby, která může být odložena či rozložena dle momentální situace na síti (přeloženo do češtiny: zda bude právě v té chvíli svítit a foukat, nebo bude tma a bezvětří). Nová energetická legislativa předpokládá vznik agregátorů, obchodníků, kteří si pronajmou volné kapacity od spotřebitelů a budou je nabízet k balancování přenosové soustavy a distribučních sítí. Může z toho být výhodný obchod pro všechny zúčastněné: v červnu 2019 v Německu platily přenosové soustavy ve špičkách přes 30 000 eur za jednu megawatthodinu vyrovnávacího výkonu (hrozilo, že se kvůli výkyvům OZE rozpadne síť). Vaše lednička vám nejspíš vydělá jen pár haléřů měsíčně, ale pro velkoodběratele může být aktivní vstup na trh s elektřinou velmi zajímavý: velké nákupní centrum má spotřebu jako okresní město.
Podobně flexibilní je zatím asi desetina celkové spotřeby, například klimatizace obchodního domu či chladicí boxy v supermarketu. Podíl těchto „odložitelných spotřebitelů“ se výrazně zvýší v případě úspěchu elektroaut, ale stále to nebude ani čtvrtina celku. Proto vznikl i druhý pól uvažování o řízené spotřebě: direktivní. Myšlenka seřadit odběratele do kategorií není nová, pracuje s ní každý nouzový plán. (Například: nemocnice – kategorie 1, nevypnutelná; obytné domy – kategorie 2, lze omezit; školy – kategorie 3, první na řadě.) Zatím šlo vždy o mimořádná opatření, ne základní koncept. Brownout, postupné vypínání skupin zákazníků, je znakem rozvojových zemí, nikoli vyspělého světa. S prudkým nárůstem OZE však tento druh řízení spotřeby – de facto podřízení zákazníků možnostem dodavatelů – může být jedinou možností, jak předejít blackoutu, kolapsu sítě. Stručně řečeno, čekáme na baterky.
Baterie
Skladování energie promění energetiku do základů: žádný jiný zdroj nezvládne konkurovat OZE. Uchovat teplo letních dnů do zimy, světlo dne do noci, elektřinu z hodin silného větru do bezvětří – to bude skutečná revoluce.
Zatím máme úspěchy s akumulací elektřiny v menších objemech, watthodinách: baterie do laptopů a mobilů dnes vydrží násobky toho co před deseti lety. Ale megawatthodiny jsou problém: v této chvíli existuje na čtyřicet základních směrů výzkumu, od chemických baterií přes tavené soli, vodík až po setrvačníky. Dosud však umíme spolehlivě a levně ukládat proud jen v přečerpávacích vodních elektrárnách.
Vzhledem k tomu, že jsme svou prosperitu i mezinárodní prestiž vsadili na Zelený úděl, potřebujeme úspěch v oblasti baterií. Rozdrobenost evropské vědy a výzkumu však znamená, že průlom ve skladování elektřiny nejspíš přijde z USA, kde sídlí krom špičkových univerzit také sedmnáct národních laboratoří. V Evropské unii nemáme nic srovnatelného; snažíme se vytvořit síť špičkových pracovišť (například ELI Beamlines v Dolních Břežanech), ale náskok Ameriky v oblasti vědy je obrovský. Stačí si přečíst kolonku „Affiliation at the time of the award“ na seznamu současných nositelů Nobelovy ceny za fyziku.
Ten, kdo vyvine řešení pro baterie, určí nejen technologii budoucnosti, ale i suroviny, o které bude svět bojovat ve 21. století. Respektive, už o ně bojuje, jen si toho nevšímáme. Pokud jste ještě neslyšeli o Great African War, možná vás zaujme příští kapitola.
- Suroviny
Když se řekne „energetika“ a „suroviny“, většinu lidí napadne ropa a zemní plyn. Hovoří se o nich nejčastěji, přinášejí těžařům obrovské peníze i politický vliv. Jedním z hlavních argumentů, proč přejít na obnovitelné zdroje, bývá odbourání závislosti na producentských zemích. To je bohužel zatím pravda jen napůl: ano, zbavíme se Saúdské Arábie a Ruska. Ale i nové technologie se musejí z něčeho vyrobit. Podívejme se na dva příklady: kobalt a kovy vzácných zemin.
Kobalt: Kongo místo Perského zálivu?
Většina dnešních baterií – od mobilů přes elektrická auta po Tesla Megapack – používá lithium-iontovou technologii (Li-Ion). Lithium se na Zemi nachází v řadě lokalit (svůj krátký „lithiový sen“ prožívala i Česká republika před volbami v roce 2017) a zatím na něj žádný stát nemá monopol. K výrobě Li-Ion akumulátorů se však používá ještě kobalt (Co). Celých 72 % světové produkce kobaltu (2019) pochází z jediné země: Demokratické republiky Kongo (dříve Zair, hlavní město Kinshasa; někdy se plete se sousední Republikou Kongo, hlavní město Brazzaville). Bez kobaltu se neobejdou naše počítače ani mobily, ovšem s elektromobilitou přichází kvalitativně nový stupeň závislosti. Klidně přesedlejme z benzínových aut do elektroaut. Jen bychom měli vědět o třech souvisejících věcech: válce, dětské práci a vlivu Číny.
Kobalt a válka
V českém prostředí je Afrika mentálně nejvzdálenější světadíl. Víme víc o Novém Zélandu (točil se tam Pán prstenů) než o většině afrických států. Možná nás nová energetika přiměje, abychom se o kontinent, kde žije 1,3 miliardy lidí, více zajímali.
Demokratická republika Kongo má mnoho vzácných nerostů, slabou centrální vládu a řadu vyzbrojených sousedů. Tento smrtící mix přinesl nedávno dvě velké války, kterým se ve světě přezdívá Africa’s First World War (První světová válka Afriky, 1996–1997) a Great African War (Velká africká válka, 1998–2003); historici jim neutrálně říkají First Congo War a Second Congo War, přičemž ta druhá byla nejkrvavějším konfliktem na naší planetě od roku 1945: zemřelo odhadem 5,4 milionu lidí. Vojensky se zapojilo jedenáct afrických států, politicky více než dvacet, od Libye po Jihoafrickou republiku. Důvodů k válce bylo mnoho, vedle politických i finanční: diamanty, zlato, koltan – a kobalt.
Až příště uvidíte nějakou celebritu, jak mává plakátem „No blood for oil“ a pak nasedá do svého ekologického elektroauta, můžete mu/jí zkusit vysvětlit, kolik krve se skrývá v každé baterii.
Kobalt a dětská práce
Málokdo má o sobě tak vysoké mínění jako noví giganti internetového věku. Od „Don’t be evil“, oficiálního motta firmy Google, po věty typu „Měníme svět k lepšímu“ by člověk nenašel větší zástup apoštolů dobra. Proto žaloba, podaná v roce 2019 proti „firmám benefitujícím z dětské práce v DR Kongo“, vyvolala rozruch. Byla podána americkou charitou jménem čtrnácti rodin z Konga, jejichž děti zemřely v nelidských podmínkách kobaltových dolů. Zažalovala pětici společností: Tesla, Apple, Alphabet (mateřská firma Google), Dell a Microsoft. Výsledek případného soudu lze těžko předvídat: bohaté firmy mívají peníze na dobré advokáty a schopné manipulátory veřejného mínění.
Základní fakta jsou přitom obecně známá, potvrzená mezinárodními organizacemi. Dle OSN třetinu těžby kobaltu v DR Kongo obstarávají děti. Jednoduchá matematika: jestliže 72 % kobaltu na světě pochází z DR Kongo a třetinu z toho zajišťují děti, tvoří „dětmi vytěžený kobalt“ přesně 24 % globální produkce.
Je správné, kolik kampaní a bojkotů už bylo proti dětské práci třeba v textilním odvětví (Gap, Zara), ve výrobě sportovní obuvi (Nike) nebo kávy (Nespresso, Starbucks). Kampaň proti společnostem Google, Tesla či Apple možná jednou také přijde. Zatím však mají moc dobré právníky. A my ostatní máme selektivní svědomí.
Kobalt a Čína
Ještě jedno zajímavé číslo: 66 % světové produkce kobaltu bylo rafinováno v čínských závodech (jak v samotné Číně, tak v podnicích postavených Čínou v Africe). Naši odpůrci elektroaut se obvykle zaměřují na technické limity nové mobility – kolik přípojek by se muselo postavit, kolik kabelů nově natáhnout, s jak vysokým napětím atd., atp. S těmito argumenty můžete uspět v debatě na ČVUT, ale v Bruselu prohrajete, ještě než vstoupíte do dveří. Přidejte geopolitický rozměr, a v Berlíně i Paříži budou pozorně naslouchat; právě o této nové závislosti teď velmi přemýšlejí.
Vidíme totiž reálné dopady našich rozhodnutí z doby před deseti, dvaceti lety. Evropa začínala debatu o elektroautech – a Čína už skupovala kobaltové doly. Čínskému vedení lze jen závidět schopnost dlouhodobého plánování a především kapacitu plány uskutečnit. Ještě výrazněji se to projevilo u následující skupiny prvků.
Kovy vzácných zemin
„Čína nyní kontroluje dodávky všech šestnácti[sic!] strategicky potřebných kovů vzácných zemin. Celých 96 % světové těžby těchto kovů pochází z Číny… Čína používá svůj monopol jako ekonomickou a strategickou zbraň.“ Tento článek ve Wall Street Journal z dubna 2019 dobře vystihuje překvapení, jež v posledních letech zavládlo ve Washingtonu a Bruselu. Přitom rozhodně nejde ze strany Pekingu o nějaký lstivý úskok: jen třicet let cílevědomé práce a trpělivého využívání našich vlastních omezení. Nikdo nám nepřikázal, abychom přestali těžit; zakázali jsme si to sami.
Změť písmenek
Vyjmenovávat kovy vzácných zemin je zaručený způsob, jak uspat publikum: skandium (Sc), yttrium (Y) a patnáct lanthanoidů (La, Ce, Pr, Nd, Pm, Sm, Eu, Gd, Tb, Dy, Ho, Er, Tm, Yb a Lu). Jakmile však zmíníte, k čemu všemu jsou potřebné, posluchači ožijí: bez kovů vzácných zemin nelze vyrobit lasery, baterie, prakticky žádnou elektroniku, ale ani vysoce kvalitní ocel či sonary; používají se v přenosných rentgenech, v palivových článcích jaderných elektráren i při léčbě rakoviny.
Nevýhodou těchto prvků je těžba náročná na životní prostředí. (Louhují se z hornin pomocí silných kyselin.) Máme rádi internet a počítače a telefony, ale nechceme u sebe doma poškozenou přírodu – ať si ji ničí někde jinde. Tato logika (málokdy vyslovená otevřeně, pochopitelně) vedla k ukončení těžby kovů vzácných zemin v USA, Evropě a dalších zemích. Současně se rozšiřovaly doly v oblasti Bajan Obo v čínské provincii Vnitřní Mongolsko, odkud dnes pochází většina světové produkce.
S dominancí přišla chuť ukázat svaly: první čínské embargo na vývoz těchto surovin postihlo Japonsko, následovala Jižní Korea. Kovy vzácných zemin se staly velmi důležitým nástrojem tlaku v čínsko-americkém obchodním sporu (2017 – dosud). Není důvod doufat, že Čína nepoužije stejný nástroj také proti Evropě, bude-li třeba
Ekologie a bezpečnost
Evropský narativ okolo obnovitelných zdrojů nezná negativa: OZE mají pouze pozitivní dopady. Jsou šetrné k přírodě, neprodukují CO2, zbavují nás závislosti na dovážené ropě a zemním plynu. Dát tomuto růžovému pohledu kus reálného základu je naším úkolem: srozumitelně vysvětlovat, jaké dopady mají naše politická rozhodnutí. Nikdo z nás – ani ti nejzelenější ze Zelených – nechce žít pod nadvládou Pekingu.
Byl jsem aktivním účastníkem toho, jak bezpečnostní aspekt změnil postoj Evropské unie k Rusku: v roce 2006 zněla ze západních metropolí unisono věta „Rusko je spolehlivý dodavatel energetických surovin“; Polák, Litevec nebo Čech mohli jen nevěřícně kroutit hlavou. Bylo zapotřebí několika složitých období (především plynové krize 2009), aby se tento narativ změnil. Díky energetické bezpečnosti, diverzifikaci zdrojů a přepravních cest jsme Rusku (ale i ostatním dodavatelům: Alžírsku, Norsku, Libyi, zemím Perského zálivu) sebrali nejsilnější politický nástroj. Naplno se to projevilo loni: po bezmála třicet let, od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, existovaly obavy, že by Rusko mohlo „přitáhnout kohoutky“. Nakonec se tak opravdu stalo, v dubnu 2019. Nebyli to však Rusové, kdo zavřel ropovody, ale my – protože v ruské ropě bylo příliš vysoké procento špíny.
Stejný přístup musíme mít k OZE. Ne blokovat jejich rozšiřování, ale podporovat ty směry, které diverzifikují dodavatele surovin a technologií.
III. Ztráta příjmů současných exportérů
S masivní proměnou evropské energetiky souvisí ještě jeden aspekt, zmiňovaný zatím jen velmi cudně: Co mají dělat země, které dnes žijí z exportu ropy a zemního plynu? Obvyklá odpověď z EU zní: „Diverzifikujte svoji ekonomiku, zbavte se závislosti na příjmech z fosilních paliv.“ Skvělá rada; zní chytře v zasedačce v Praze či Kodani, najdete ji v usneseních Evropského parlamentu i doporučeních Komise EU.
Ignoruje však rozměr problému: řada států pokrývá z prodeje ropy a plynu více než polovinu rozpočtu. Platí smutné pravidlo: čím větší podíl ropy/plynu na příjmech eráru, tím vyšší pravděpodobnost nestability a války. První dvacítka „ropných rentiérů“ vypadá takto:
Až po Saúdskou Arábii jde o státy, které mají z ropy/plynu více než 85 procent příjmů; ty za nimi o něco méně (Rusko „jen“ 75 %), ale stále vysoko přes polovinu. Říkat těmto zemím „diverzifikujte ekonomiku“ je snadné; nás by však mělo především zajímat, co se stane s těmi, které to nestihnou (ať už z lenosti, neschopnosti či kvůli občanské válce). Většina z nich bohužel není podobná Norsku, s jeho stabilní demokracií, nezkorumpovanou elitou a schopností ukládat dnešní zisky do fondu pro příští generace.
Žádná země v dějinách se nevyrovnala s propadem životní úrovně bezbolestně; mnohdy po zhroucení ekonomiky přichází i zhroucení státu. Evropskou unii obepíná pás zemí, pro něž je Green Deal zásadní bezpečnostní hrozbou. Od Alžírska a Libye přes země Perského zálivu po Rusko, Ázerbájdžán a Kazachstán, tohle všechno jsou naši sousedé, jejichž domácí problémy se mohou velmi rychle přenést k nám. Příroda umí být ironická: ze zmíněné dvacítky států má Čína ve svém okolí jen maličkou Brunej, s níž si věru nemusí lámat hlavu; na USA a jejich nevyhlášenou sféru vlivu připadají tři latinskoamerické země (Venezuela, Kolumbie, Bolívie). Problém má především Evropská unie; zatím mentální. Jsme tak zvyklí na konsenzus a hledání společného zájmu, že vidíme všechna naše rozhodnutí jako win-win: samí vítězové, žádní poražení. Zelený úděl však má jasné vítěze i jasné poražené. Sebelepší rétorika na tom nic nezmění.
Když studentům na College of Europe říkám, že Rusko, Alžírsko či Saúdská Arábie vnímají naši bezuhlíkovou revoluci jako nepřátelský akt, automaticky tento názor odmítají. Evropská unie jest Angelus pacis. Trvá chvíli, než se vyrovnají s myšlenkou, že některé kroky Anděla míru mohou nechtěně vést k válce – tam venku, za hranicemi našeho ráje.
Jsem jednoznačným stoupencem toho, aby se EU zbavila závislosti na ropě a plynu. Vydáváme na dovoz uhlovodíků 400 miliard eur ročně. Bude lepší – z důvodů bezpečnostních, ekonomických i sociálních – vynaložit tuto sumu u nás doma, na podporu nových odvětví a zaměstnanosti, než ji posílat zemím, které jsou k nám mnohdy hostilní. Musíme však být sami k sobě upřímní: současní recipienti nebudou rádi, až jim přestanou chodit naše peníze. Pokud to s energetickou transformací myslíme vážně, musí ji doprovázet masivní růst našich obranných schopností. NATO s námi možná nebude věčně; naši sousedé ano.
Naděje pro Evropu
Český argument do debaty o Zeleném údělu budiž především bezpečnostní. Naše historie nás učí, že národy – tak jako lidé – mohou během chvíle přijít o všechno. Poslední třicetiletí je nejšťastnějším obdobím v dějinách českých zemí. Proto zdůrazňujeme geopolitické a bezpečnostní rozměry kroků, které EU činí. Neodstřihujeme se od Rijádu a Moskvy, abychom se uvázali k Pekingu. Proměna energetiky musí nastat, ať už přijímáme imperativ klimatické změny nebo o ní máme pochybnosti. Lhostejno zda poměřujeme svoje štěstí gramy CO2, nebo procenty HDP, závislost na fosilních palivech nás oslabuje všechny. Klíčový bude výběr konkrétních nových technologií a surovin k nim potřebných: rozhodnou, zda si udržíme svou nezávislost, svou životní úroveň. Blahobyt postavený na dětské práci v Kongu či shovívavosti vzdálené mocnosti není dlouhodobě udržitelný.
Hledejme řešení s technologiemi a surovinami dostupnými na území Evropské unie. Je to největší výzva, před níž evropské společenství dnes stojí. Budeme potřebovat mnoho invence, hodně peněz i pořádný kus štěstí. Držme si palce.
Václav Bartuška (1968), zvláštní velvyslanec ČR pro energetickou bezpečnost; přednáší na New York University, ČVUT, College of Europe a v postgraduálním programu MPA Diplomacie vysoké škole CEVRO Institut.
Článek vyšel v časopise Kontexty (2020/4).
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!