Green Deal příliš často vnímáme především ekonomickou optikou. Nejde ale jen o cestu k devastaci hospodářství a pádu životní úrovně. Jde také o masivní útok na lidskou svobodu.
Václav Klaus už před mnoha lety varoval, že boj proti změnám klimatu představuje ohrožení lidské svobody, že debata o klimatické akci je „ve své podstatě debatou o svobodě“, že „soudobý střet o lidskou svobodu … začíná být veden právě s těmito tématy, nebo přesněji řečeno, pomocí těchto témat“. Uváděl, že klimatický alarmismus není ani tak o klimatu nebo o globální teplotě jako „o člověku a o uspořádání lidské společnosti“. Environmentalistům „nejde o nic menšího než o pokus upřít lidem svobodu sledovat své vlastní zájmy (a preference)“. Pod záminkou ochrany Země a přírody chtějí, podobně jako kdysi marxisté, „nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa“.
Chtějí nás řídit ve všem možném i nemožném. Svoboda u nich stojí na úplně posledním místě.[i]
Teprve Green Deal nám v plném rozsahu ukázal, jak důvodné byly tyto obavy a jak jsme někteří hrozbu environmentalismu podceňovali. Dnes je zřejmé, že právě tento plán znamená největší a nejnebezpečnější útok na svobodu od pádu komunismu.
Podnikatelská sféra i společnost mají být uměle vytrženy z přirozeného uspořádání, vzniklého spontánním, plynulým vývojem. Má jim být upřena možnost racionálního ekonomického chování i žití po svém, jak na to doposud byly zvyklé. Každý podnik a každý člověk má povinně přispívat k budování nového ekonomického modelu a nového životního stylu. Evropský klimatický zákon přece žádá za tímto účelem „kolektivní úsilí všech odvětví hospodářství a společnosti“. Totéž ostatně říkala od samého počátku Ursula von der Leyenová a také to, že Zelený úděl nám ukazuje „jak „změnit náš způsob života a práce, výroby a spotřeby“. Oficiální unijní vzdělávací příručka GreenComp nás učí, že „udržitelný životní styl vyžaduje změnu myšlení a chování“.
„Zelená transformace“ je prosazována legislativou, politickým tlakem, finančními toky, propagandou. Klimatický zápal zasahuje nejrozmanitější sféry života. Jestliže původně se soustředil hlavně na energetiku a průmyslovou výrobu, dnes vidíme, že jeho záběr se stále rozšiřuje. Jde o to, jak cestujeme, jak stavíme, čím topíme, jaké zboží kupujeme, co jíme, jestli neplýtváme potravinami, jak moc se angažujeme apod.
Úbytek svobody, který Zelený úděl přináší, se konkrétně projevuje v celé řadě ohledů. Vyzdvihněme ty nejzásadnější:
– Unijní právní předpisy přinášejí nové příkazy a zákazy a administrativní zátěž pro podnikatele i občany v nejrůznějších oblastech života. Zpřísnění systému obchodování s emisními povolenkami, nové emisní normy pro automobily a dodávky, uhlíkové clo, revidovaná směrnice o energetické náročnosti budov, nařízení o ekodesignu, nové předpisy v oblasti tzv. ESG – to jsou jen některé příklady přijatých či projednávaných opatření, která dopadnou na podniky či občany mimořádně dusivě.
– Umělé zvyšování cen, vyplývající z různých legislativních opatření, znepřístupní některé zboží a služby a omezí tak svobodu volby. Jak jsme viděli, unijní orgány zvlášť odpudivě hovoří o „pobídkách“, které mají vést k přijímání „udržitelnějších rozhodnutí“ nebo o vysílání „správných cenových signálů“.
– Různé informační požadavky na podnikatele, týkající se „udržitelnosti“ nabízených výrobků či služeb, mají vést spotřebitele k tomu, aby přijímali „informovaná rozhodnutí“ a hráli aktivní roli v zelené transformaci. Podobně směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti má vést investory a další zainteresované strany, aby přijímali „informovaná rozhodnutí“ ve vztahu k dotčeným podnikům. V tom všem je tvrdá manipulace.
– Zákaz prodeje automobilů s klasickými spalovacími motory od roku 2035 a další opatření ničící evropský automobilový průmysl znamenají bezprostřední hrozbu pro mobilitu občanů. Ta je přitom jedním z klíčových rozměrů svobody. Velmi nákladné elektromobily nemohou zatím nabídnout alternativu.
– Ve špatném ovzduší všudypřítomné propagandy a indoktrinace se ztrácí i vnitřní svoboda a sebedůvěra slabších jedinců. Ti budou mít tendenci úzkostlivě sledovat svou „uhlíkovou stopu“ a dávat najevo své domněle ctnostné chování ohledně „udržitelnosti“ na úkor vší racionality a na úkor pestrých životních možností volby. S „kovidovou“ mentalitou budou živořit ve světě zúženém strachem.
– Unijní orgány nepřipouštějí svobodnou diskusi o klimatické politice. Jsme přesvědčováni o tom, že ohledně globálního oteplování existuje „vědecký konsensus“, že diskuse ve vědě skončila. S oponentními názory má být zacházeno jako s dezinformacemi, misinformacemi či konspiračními teoriemi. Brusel si veřejnou debatu na toto téma představuje už leda v tom duchu, že občany, „kteří změnu klimatu popírají, pochybují o ní nebo zdržují opatření“, je nutné v rámci „konstruktivního a otevřeného dialogu vycházejícího z vědeckých důkazů“ přesvědčit o správnosti oficiální linie.
Nový muž č. 1 unijní klimatické politiky, místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič, se kdysi nechal slyšet, že „nemůžeme bezpečně žít na planetě, jejíž podnebí je mimo kontrolu“. Zdá se ovšem, že Zelený úděl a veškeré snahy kolem klimatu jsou především o tom, nenechat mimo kontrolu (tj. svobodnému vývoji) společnost a ekonomiku.
Autor je odborník na evropské právo. Pracuje ve státní správě. Publikuje na svém blogu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme