Páteční večer přinesl vyvrcholení dlouhodobých sporů mezi ruskou armádou a Jevgenijem Prigožinem. Ruské ministerstvo obrany, logicky, začalo požadovat, aby se všechny dobrovolnické skupiny, a to včetně té Prigožinovy, staly součástí ruské armády. Až doposud totiž stály zcela mimo, a to i mimo zákon. Ostatně i proto pro ně odpovídal název „žoldnéřské“. Měly i svoje velení, které s ruskou armádou spolupracovalo, ale oficiálně se jí nepodřizovalo. Rusko je využívalo pro špinavou práci, o jejich ztrátách se nereportovalo. Jediné smysluplné vítězství od první fáze války, tedy dobytí Bachmutu, zařídili právě oni. V tom může být i částečné vysvětlení Putinových slov o desetinásobných ztrátách ukrajinské strany. Wagnerovci se prostě nepočítají.
Nešlo samozřejmě o první spor. Prigožin si dlouhodobě stěžoval na neschopné ruské velení v čele s Gerasimovem a Šojguem, které jim navíc nedodávalo potřebný materiál. Armáda jim to vracela, třeba jako v Sýrii, kde wagnerovci v roce 2018 zaútočili na jeden bod, i když armáda dostala od Američanů varování, že tam jsou a budou se bránit. Prostě informaci nepředala.
Prigožin se netajil tím, že zatímco třeba Surovikina má za schopného velitele, Šojgu, Gerasimov a Lapin jsou pro něj tupci. A netajil se ani tím, že „důvody“ pro válku byly od samého počátku vylhané. Ani bombardování pozic wagnerovců nebylo novinkou, ostatně není to tak dlouho, kdy zajali podplukovníka ruské armády, který nařídil jejich bombardování. Prigožin si stěžoval i na miny v jejich ústupových cestách. Zjevně nešlo o standardní šlendrián, ale o snahu wagnerovce zlikvidovat.
Pokud chtěl Prigožin v pátek v Rostově zajmout Šojgua či Gerasimova, zjevně neměl nějak sofistikovaný plán, natož pokud jeho cílem bylo přímo svrhnout Putina. Když špičky ruské armády nenašel, nebylo moc jasné, co vlastně dělat, neměl plán B.
A i kdyby se tažení na Moskvu nějak povedlo, nebyl jasný cíl. Došel by třeba do Kremlu, ale vlastně moc nechtěl. Nebylo ani vlastně jasné, co by dělal s Šojguem či Gerasimovem. Standardní wagnerovské řešení s perlíkem by moc pozitivního nepřineslo, představa, že je donutí k rezignaci, a tím vše skončí, by byla z hlediska státu katastrofou. Prigožin ani nevyvíjel snahu přidat na svoji stranu vojenské jednotky v Rostově. Prostě si obsadil město, armáda se o to nezajímala.
U Prigožina šlo zjevně o problém s rozpuštěním wagnerovců, respektive jejich vytlačením z ukrajinského bojiště, i vzhledem k načasování. Ukrajinská ofenziva nemá zrovna závratné výsledky na to, aby způsobila masovou nespokojenost s Kremlem, která by mu dodala možné spojence. Zjevně takto nekalkuloval, protože by musel na příhodnější chvíli počkat. Pokud tedy vůbec nastane, což je ale jiná otázka.
Co přesně tato vzpoura přinese?
Ruské armádě, bojující proti Ukrajině, jednotné velení. Situace, kdy „druhá největší armáda na světě“ spoléhá na žoldáky, protože zbytek není schopen dosáhnout kromě ztrát vůbec ničeho, je samozřejmě špatná. Potud bylo sjednocování logické. Jenže ve velení zůstanou ta samá jména jako doposud.
Pokud si ještě Šojgu s Gerasimovem budou chtít zajistit loajalitu, zbaví se lidí, které Prigožin jmenoval jako schopné a bylo o nich známo, že s ním spolupracovali. Nabízí se hlavně generál Surovikin, člověk, který rozhodl o opuštění Chersonu a vedl i ústup z něj. Z vojenského hlediska šlo o naprosto racionální a výborně provedenou operaci, ale pokud si hlavně Šojgu bude chtít čistit prostor, mohl by jít proti němu. To by byla asi nejlepší zpráva pro Ukrajince.
Zatímco kritériem výběru pro Prigožina byly schopnosti, pro Šojgua vyhrává loajalita, zatímco schopnosti může považovat za ohrožení své pozice. Z hlediska ztrát půjde o nepříjemnost v tom smyslu, že nyní již bude krvácet ruská armáda, zatímco doposud si mohla pomáhat na nejhorších úsecích wagnerovci. Ne, že by ztráty byly tím, co ruské velení nějak trápí, ale přeci jen čas od času mohou prosakovat i reálná čísla, ne ta, která prezentují či, pravděpodobně, dodávají Putinovi.
Naproti tomu by bylo překvapením, pokud by byl odvolán Šojgu. Sice fakt, že si Ruskem pochodovali žoldnéři, obsadili milionové město a armáda se tvářila, že se jí to vůbec netýká, jako důvod zní, dokonce jako důvod velmi pádný, ale znamenalo by to, že Prigožin dosáhl svého.
Posílený může být i Putin. Ruská opozice neexistuje, svobodná média v Rusku neznají. Nikdo se tak nebude ptát, jak je možné, že vůbec někdo takový, jako je Prigožin, vyrostl a jak je možné, že si pochodovala jeho armáda po Rusku, aniž by ruská armáda cokoli udělala. Putina ruská propaganda vylíčí jako někoho, kdo obratnou diplomacií potlačil puč, aniž by u toho umírali lidé.
Jevgenij Prigožin má odejít do Běloruska, ale je naprosto jasné, že jeho bezpečnost bude zajištěna jen potud, pokud budou Putin a Lukašenko chtít. Putin zradu nezapomíná. Na druhou stranu, jeho angažmá právě v Africe bylo i pro Kreml výhodné.
Díry v ruském systému
Fakt, že Putin nejednal s Prigožinem, je důkazem politické obratnosti ruského prezidenta i bez propagandy. Ruská veřejnost má stále v paměti to, že Viktor Černomyrdin jednal s Šamilem Basajevem v roce 1995 jako se sobě rovným. Zachránil při tom lidské životy, ale přesto to ruská veřejnost vnímala jako potupu. Něco takového nemohl a nechtěl Putin dopustit. Jednat s Prigožinem nemohl tedy ani on, o Šojguovi či Gerasimovovi ani nemluvě. Předseda Bezpečnostní rady státu Patrušev nebyl o nic vhodnější. I proto se varianta s Alexandrem Lukašenkem zdá být jako ideální.
Prigožinova akce ale má i další dopady, řekněme dlouhodobé, ukazuje na slabou ruskou státnost. Režim prostě není tak pevný, jak se tváří, a pokud by nastoupil někdo, kdo by si šel reálně pro moc, nelze s jistotou tvrdit, že by neuspěl. Reakce ulice v Rostově, kde se wagnerovcům tleskalo, by měla minimálně varovat.
O svérázném přístupu ruské armády ani nemluvě. Obskurní je už i samotný fakt, že Putin jeden den sdělí, že jsou Prigožinovci vlastizrádci, aby druhý den zrušil všechna obvinění s tím, že slíbili, že „už to neudělají“. Můžeme si o motivaci myslet, co chceme, stokrát může někdo tvrdit, že šli nikoli proti Putinovi, ale proti Šojguovi, už jednou ale prokázali větší loajalitu vůči Prigožinovi než vůči státu.
Není ani příliš jasné, co by udělala armáda, pokud by dostala příkaz wagnerovce zastavit silou. Jedna věc je bojovat proti Ukrajincům, ze kterých propaganda vytrvale dělá pohrobky Hitlera, druhá věc je obrátit zbraň proti Rusům, kteří ve válce už za Rusko krváceli.
Vzpouru se tak podařilo potlačit a ruské vedení se může tvářit, že vše se vrací do normálu. V rámci folklóru se dodají nějací neonacisté kombinovaní se Západem (viz Putinův projev). Anomálie bude odstraněna. Jenže zároveň ukázala i díry v ruském systému, které nejde úplně jednoduše zalátat.
Autor přednáší na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy problematiku Ruska a vztahů v postsovětském prostoru.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!