Je těžké předvídat, jak budou příští historikové vykládat naši dobu. Jaké hlavní závěry zformulují a jakým událostem přiřknou skutečně zlomový charakter. Které z událostí budou například považovat za následek fatálních a pro ně těžko pochopitelných omylů nebo nekontrolovaných kolektivních emocí a které ohodnotí jako dílo chvályhodné prozíravosti některých států a jejich vůdců. Jedna věc se zdá být jistá: naši dobu budou líčit jako tvrdý proces transformace nebo rozpadu světa, který vznikl po skončení studené války a který byl jen krátkou mezihrou mezi dvacátým a jedenadvacátým stoletím. Známé přání-kletba se naplňuje před našima očima – kéž bys žil v zajímavé době.
K tomu, abychom se začali vážně zamýšlet nad budoucností Západu, stačí porovnat současnou situaci ve dvou největších a nejdůležitějších zemích světa: ve Spojených státech a v Číně. Situace v Evropě je rovněž důležitá, k ní se vrátíme později. Nenastane-li zásadní změna, Čína z nynější krize spojené s globální pandemií vyjde globálně posílená, možná dokonce jako vítěz. Dokázala rychle zastavit další šíření pandemie. Jistě díky její kultuře, ale hlavní podíl na tomto úspěchu má autoritářská struktura moci, zavedený systém kontroly a plánování spojený s využíváním nejnovějších technologií, při naprosté absenci jakýchkoli záruk, pokud jde o lidská práva a o demokracii.
Kdo zastaví Číňany?
I když budeme brát transparentnost Číny nebo věrohodnost statistik, s nimiž operuje tamní moc, s velkou rezervou, nelze bez povšimnutí přehlížet fakta. V Číně nedošlo ke druhé vlně koronaviru, denně se tam objeví několik nových případů, zatímco ve Spojených státech se denní počet nových onemocnění blíží ke sto tisícům. Despotická moc komunistické strany se úspěšně zkonsolidovala a upevnila. Čínská ekonomika i přes řadu slabostí, které jsou jí vytýkány, evidentně chytá druhý dech a začíná se znovu rozjíždět. Nadále pokračuje intenzivní budování ozbrojených sil a geopolitická a geoekonomická přítomnost Číňanů v Asii a ve světě se ani v nejmenším nesnižuje. Dnes se spíše potvrzuje, že tím, co vytvořilo nejpříznivější podmínky pro expanzi současného kapitalismu v dnešním světě, není na rozdíl od před sto lety formulovaného názoru Maxe Webera protestantský individualismus moderního člověka Západu, ale podivná směsice konfucianismu s postkomunismem vyzbrojená novými technologiemi. Je-li tomu opravdu tak, přičemž mnohé nasvědčuje, že svět po pandemii se bude ubírat právě tímto směrem, jenom se tím potvrdí teze, že hlavním původcem velkých krizí, rozkladu existujících mocenských struktur nebo nástupu struktur nových jsou především kulturní změny, k nimž dochází v kolektivní identitě. Lze dokonce říci, že prohlubující se slabost Západu vyplývá z toho, že se jeho elity rozhodly nebrat tuto základní pravdu zcela vážně.
Síla bez autority
Symbolem západního světa, jeho modelem, se po druhé světové válce staly Spojené státy a projekcí jejich globální moci byl Pax Americana. Při dnešním pohledu na Ameriku jsme však svědky toho, jak tato někdejší modelová demokratická republika stále víc propadá chaosu. Dojem celkového úpadku jen umocňují rozměry pandemie, ale nemenší význam má stále narůstající sociální polarizace, jež má nyní velice blízko k něčemu, co už můžeme označit přímo jako symptomy občanské války. Scény z ulic mnohých amerických měst: násilné akce organizované Antifou, strhávání pomníků, rabování obchodů, konflikty s rasovým podtextem, policejní násilí na jedné a městské části nekontrolované policií, ale ovládané anarchistickými bojůvkami na druhé straně, lidé vyhazovaní z práce za „nekorektní“ názory – to všechno ve státě i ve společnosti prozrazuje stav těsně pod bodem varu.
Dnes je situace americké republiky jiná. Vítězství Donalda Trumpa ve volbách roku 2016, reakce na jeho vítězství, jeho způsob vykonávání prezidentského úřadu, a nakonec i současné volby, vítězství Joea Bidena a Trumpovy soudní žaloby s cílem zpochybnit pouze minimální převahu demokratického kandidáta v klíčových státech, to vše prozrazuje jiný a dosud neznámý obraz impéria vstupujícího do fáze krize mocenských struktur a politických elit. Tato krize nyní zasáhla samotný mocenský vrchol. Není důležité, je-li tento obraz přehnaný nebo jednostranný. Bude stačit, že se v současném světě silně promítne do obraznosti lidí, a vytvoří tak novou situaci. Změnu dosavadního paradigmatu nevyhnutelně přináší už samo vědomí, že Amerika jako dosud nezpochybňovaná velmoc, s níž stála a padala převaha a síla celého Západu, je státem, který možná ztratí schopnost si vládnout, a stane se nepředvídatelným faktorem vnášejícím do politiky chaos, slabost, své vnitřní konflikty, státem, který vnáší do světa mezinárodní politiky nevyhnutelnou změnu paradigmatu.
Hovoříme zde o dojmech a emocích, které mají na autoritu velmoci zásadní vliv. Spojené státy budou přece existovat i nadále, zůstanou světovou velmocí. Jejich ekonomika určitě po krizi vyvolané pandemií velice rychle nastoupí cestu růstu a s tímto růstem se vrátí i optimismus amerických podnikatelů, investorů a makléřů. Možná se rovněž začne obnovovat střední třída. Americká technologie bude nadále udivovat svět a pod tlakem rostoucí čínské konkurence se možná bude rozvíjet ještě rychleji. Operační schopnosti americké armády ve světě a její technologická převaha rovněž najednou nezmizí. A přesto bude toto vše fungovat v jiné atmosféře než předtím. Ekonomická, technologická a vojenská síla USA se již nebude moci tak jednoznačně opírat o politickou a morální autoritu největší západní demokratické republiky. Její atraktivita, síla její přitažlivosti, obdiv, který dokáže vzbuzovat, ale rovněž respekt nebo dokonce strach, to vše bylo pohřbeno. Síla zbavená autority – u spojenců nebo nepřátel –, tak by se dala charakterizovat politická situace, v níž se nalézá současná Amerika.
Sjednocení se nekoná
S nástupem Bidenovy administrativy určitě v Americe uslyšíme mnoho slov o nutnosti obnovit jednotu republiky a její autoritu ve světě. Každému je třeba na začátku poskytnout určitou dobu hájení, ale nelze si dělat velké naděje. Mnohé spíše naznačuje, že osmasedmdesátiletý Biden ani mladší a radikálnější představitelé, jako je budoucí viceprezidentka Kamala Harrisová, americkou krizi nevyřeší. Její příčinou vůbec nebyl Trump, ten představoval pouze její krajní projev. Místo „léčení“ je spíš namístě očekávat další etapu a další vyostřování konfliktů. Společenské zdroje krize jsou příliš hluboké, než aby se daly přehlušit rétorikou, a dosavadní politické mechanismy moci se ukázaly být bezradné a příliš anachronické, takže jednoduchý návrat k něčemu, co už bylo, nebude možný.
Výhrada vůči Bidenovi, že se stane bezbarvým vedoucím činitelem typické liberální „restaurace“ a gerontokracie, se může velice rychle stát zcela nevystihující. Část demokratů nijak neskrývá, že Biden má být pouze přechodný prezident, jenž stane v čele vlády, která definitivně eliminuje trumpismus. Pokud ovšem vezmeme v úvahu vyrovnanost letošních voleb a možnou příští podobu Kongresu, po obsazení Bílého domu se strategie demokratů může ukázat jen jako recept na zakonzervování krize americké republiky. Za největší hrozbu pro ústavní zřízení Spojených států byl běžně považován Trump, skutečná výzva pro americké instituce však možná teprve přichází.
USA – mizící vztažný bod
Z toho důvodu je třeba autoritu Ameriky, dosud tak významnou pro fungování světa i pro Západ, považovat za ztracenou na hodně dlouhou dobu, možná navždy. Nejde jen o to, že čínské vedení nebo vlády evropských zemí budou Ameriku stále otevřeněji chápat jako (vel)moc zbavenou autority, což se v budoucnosti zákonitě musí promítnout do podoby mezinárodní politiky. Jde o vliv na sebevědomí Západu ve světě, který se v důsledku pandemické krize výrazně promění. Pro celou generaci mladých lidí, kterou sociologové a historici možná nazvou „generací covidu“, nakonec Amerika – mýtus, symbol, způsob života, model demokratické republiky – přestane existovat jako zásadní a pozitivní vztažný bod. Někdejší dělení na Západ jako svět svobody, jenž stojí proti světu tyranie a zotročování, a tedy velký mýtus, na němž Amerika a Západ budovaly svoje postavení a raison d’être v období studené války a později také v době nezpochybňovaného vítězství po roce 1989, na které se i dnes chtějí odvolávat, aby potvrdily existenci transatlantických vazeb, právě končí přímo před našima očima. Jeho konec navíc přichází právě v okamžiku, kdy se problém tyranie a zotročování v různých podobách vrací do politického a sociálního života v celé síle.
V situaci, v níž se nepřítomnost kulturní kontinuity Západu vzhledem k vnitřním konfliktům prohlubuje, je udržení se Západu jako staré strategické koncepce stále obtížnější. V každém případě se tato koncepce stává stále více iluzorní a bude podléhat dalším tlakům a útokům. Eroze autority Ameriky, k níž dochází přinejmenším v posledním desetiletí, ale možná ještě déle, bezprostředně ovlivňuje i vývoj na starém kontinentu. Koneckonců vše, co se v Evropě odehrálo během posledních třiceti let, probíhalo více nebo méně ve stínu amerického patronátu. Samozřejmě se objevily rovněž zásadní vnitřní činitele jako sjednocení Německa, připojení střední Evropy k EU, vytvoření společné unijní měny a mnoho dalších událostí, ale nic z toho by se nestalo bez amerického deštníku.
To nakonec vedlo k výtkám, že Evropané velice snadno využívají americkou převahu k tomu, aby si levně zajistili maximum bezpečnosti a nemuseli přitom téměř hnout prstem. Zlomyslné úvahy amerických neokonzervativců z administrativy George Bushe na počátku jednadvacátého století o tom, že Evropa je z Venuše a Amerika z Marsu, v podstatě jen předznamenávaly rozhodně protievropskou politiku za vlády Donalda Trumpa.
Biden Nebiden, Evropa jde vlastní cestou…
Dnes však řada faktorů naznačuje, že Evropa bude svoji strategii překonání krize po pandemii budovat na stále výrazněji demonstrované nezávislosti na Americe. Během prvních Bidenových návštěv v evropských metropolích, mezi nimiž se Varšava nejspíš hned tak neobjeví, budeme určitě svědky bouřlivých oslav konce trumpismu. Nový americká administrativa bude chtít všechny ujistit, že Amerika se vrátila ke kormidlu – a evropští politici? Ti budou malovat obraz spojenectví Evropy s Amerikou, krásnějšího než kdykoli předtím, které lídrům Západu hned následujícího dne umožní vyhrnout si rukávy a pustit se do řešení nejpalčivějších globálních problémů lidstva. Nenechme se však tímto divadlem oklamat. Bez zátěže Velké Británie jsou již Německo a Francie a další evropské státy politicky a mentálně připraveny vyrazit cestou na Americe zcela nezávislou. Je to cesta evropské strategické autonomie vypracované uvnitř EU. Všeobecná krize a následky, které přinese, se stoupencům této strategické autonomie Evropy jeví jako skvělá záminka i příležitost. V geopolitickém a v geoekonomickém chápání by autonomie znamenala, že si pro sebe tváří v tvář stále bipolarizovanějšímu charakteru globální soutěže mezi Spojenými státy a Čínou musejí vytvořit prostor, možnosti i rezervy k rovnému jednání s oběma velmocemi na základě svých vlastních zájmů a potřeb.
Strategická autonomie EU, dokonce i tehdy, pokud ji zpočátku budeme chápat selektivně a realizovat ji pouze ve vybraných sektorech, jako jsou například klimatická neutralita, datová bezpečnost, některé technologie, zbrojní průmysl nebo systém finančních transakcí, v praxi znamená potvrzení existence odlišné strategické agendy pro Evropu, osamostatněné od staré strategické agendy Západu, která fungovala (přese všechno) ještě do roku 2016. Pokud bychom měli důsledně pokračovat touto cestou, potom samozřejmě nutně dospějeme k zásadní otázce, na níž nám nikdo neodpoví – jak se Evropa v rámci své strategické autonomie zachová v případě, že by skutečně došlo k válečnému konfliktu mezi Amerikou a Čínou. Taková perspektiva se zatím může jevit jako příliš nepravděpodobná. Proto je možná lepší vzít v úvahu skutečnost, že strategická autonomie Evropě otevírá cestu k mnohem svobodnějšímu utváření vlastní politiky rovněž vůči jiným státům, například Rusku nebo Íránu. V prvním případě to může znamenat, že se Polsko znovu objeví v potenciální „nárazníkové“ oblasti deformačních změn.
Nový řád
Pokud jde o strategickou autonomii, celý problém spočívá v tom, že má smysl pouze za předpokladu, že současná Evropa tvoří za strategického hlediska jednotný celek. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Z toho plyne, že celá koncepce není výrazem evropské jednoty, ale má ji teprve vytvořit. V článku, který se v dubnu objevil ve Wall Street Journal, se jeho autor Henry Kissinger vyjadřuje ke krizi vyvolané pandemií a dospívá k závěru, že Západ má v současnosti před sebou pouze jeden zásadní úkol, a tím je obnovení stabilního liberálního řádu schopného čelit novým hrozbám. Je pozoruhodné, že mezi hlavními zásadami obnoveného řádu se v jeho textu neobjevuje slovo „svoboda“.
Evropa bude podle všeho chtít po zvládnutí pandemie realizovat svůj nový řád samostatně. Tento nový řád se navíc nebude utvářet stejným způsobem jako v začátcích evropské integrace, neboť nepůjde o výsledek společné dohody států, ale ani jako po rozšíření EU – nepůjde o výsledek složitých vyjednávání. Bude to řád naplánovaný shora v rámci řešení krizové situace, odpovídajícího rozdělování finančních zdrojů a vytváření nových omezení a kontrolních mechanismů. Tento řád bude zároveň shrnutím předchozích událostí, finanční a migrační krize i průvodních sociálních a politických roztržek, které je provázely. Nakonec se jeho ideologickým ohniskem stane (a zůstane jím) především spor o současný liberalismus.
V určitém smyslu je vznik takového nového uspořádání v Evropě nevyhnutelný; v každém případě vůči němu neexistuje v měnící se situaci žádná lepší alternativa. K podobnému uspořádání nás budou v Evropě tlačit rovněž stále závažnější ekonomické problémy, jejichž příčiny nemají ani zdaleka původ v současné pandemii, ale vyplývají už z předešlé finanční krize a z toho, jakými způsoby byla „zalátána“. Především však bude toto nové uspořádání v Evropě znovu vytvářet hierarchie a vztahy, které mohou zásadním způsobem prověřit pozitivní nebo negativní výsledky dosažené v posledních třech desetiletích. Z tohoto důvodu je současná situace v Evropě z polské perspektivy tak kritická, což si – mám za to – velká část polských politiků, ať již vládních nebo opozičních, vůbec neuvědomuje.
Dnes je samozřejmě důležité, jak efektivně a rychle si poradíme s pandemií, ale ještě důležitější je skutečně otázka, kde se budeme nacházet po ní. Abychom to mohli nějak ovlivnit, k tomu by se polská politika musela vykázat schopností, jíž nikdy příliš často neoplývala. Musela by uskutečnit upřímnou bilanci své dosavadní činnosti a zrevidovat množství předpokladů, o které se opírá evropská a zahraniční politika. To je ovšem téměř nemožné, protože politika je vždy rukojmím sebe samé. Bohužel sázka je zároveň skutečně vysoká a rozhodne o tom, staneme-li se dlouhodobě objektem nebo subjektem nového uspořádání sil.
Článek vyšel v týdeníku Plus Minus, č. 45/2020.
Autor je polský politolog a filosof. Je spoluzakladatelem revue Teologia Polityczna. Působí na varšavských vysokých školách Collegium Civitas a Evropské kolegium Natolin.
Na podzim byl vydán v češtině výbor esejů Cichockého s názvem Světy, které neznámé. Eseje o Polsku a Evropě. Více o knize: https://www.cdk.cz/knihy/politika-spolecnost/svety-ktere-nezname
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!